Skip Navigation LinksHome > Média > Média o nás > Bude nový česko-slovenský radar?

Bude náš vzdušný prostor chránit česko-slovenský radar?

Armáda České republiky (AČR) dlouhodobě řeší otázku náhrady morálně i technicky zastaralých radiolokátorů protivzdušné obrany ruské výroby P-37 a P-19.

Překonaný koncept 2D radaru v kombinaci se samostatným radiolokačním výškoměrem má být nahrazen moderním mobilním třídimenzionálním radarem středního dosahu. Armáda, s ohledem na jednotnost a budoucí logistické náklady, poptává řešení s takticko-technickými
parametry, které jsou dosažitelné současnou technologií, ale které v celé šíři nesplňuje prakticky žádný z aktuálně vyráběných radarů. Tyto požadavky navíc zohledňují potřebu provozu radaru ve více módech pro radiotechnické vojsko (RTV) i protivzdušnou obranu (PVO). Zároveň refl ektují současný vývoj v oblasti prostředků vzdušného napadení s ohledem na detekci malorozměrných cílů, to vše při zabezpečení vysoké mobility radaru. Výše uvedené skutečnosti předurčují řešení tohoto radaru jako pokročilého, multimódového,
softwarově defi novaného digitálního zařízení.

Z hlediska potřeb radarového pokrytí vzdušného prostoru ČR deklaruje AČR zájem až o 10 radarů typu MADR (Mobile Air Defence Radar). Celkové náklady na jejich pořízení se odhadují ve výši 3,5 miliardy Kč, což je částka dostatečně motivační nejen pro české, ale i pro světové výrobce působící v tomto oboru. Dá se tedy očekávat tvrdý konkurenční boj s politickými dopady. V zájmu bezpečnosti ČR je, aby nakonec rozhodlo odborné posouzení nabízených řešení, včetně zvážení všech ekonomických dopadů. Hrozba pocházející ze vzdušného prostoru, a to i v asymetrické podobě (např. zneužití uneseného civilního letounu k útoku na strategické objekty), je ve střednědobém horizontu pravděpodobnější a relevantnější než klasické konvenční vojenské ohrožení. Svou úlohu může sehrát i strategická úvaha o využití schopností domácího průmyslu, kde existují fi rmy, které dokáží takový radarový systém, jaký AČR poptává, vyrobit. Navíc mají v oblasti radarové techniky nezanedbatelné exportní úspěchy a takovýto společný projekt Ministerstvu obrany ČR (MO ČR) ostatně již prezentovaly. Příslušné technologie většiny klíčových subsystémů jsou v ČR zvládnuty a buď jsou ověřeny realizovanými funkčními vzory či prototypy, nebo se v řadě případů používají v již vyráběných systémech. Jedná se například o modulární polovodičový vysílač, aktivní anténní řadu, kmitočtovou ústřednu s výběrem nezarušených kanálů, monopulzní měření azimutu a výšky, digitální přijímač a algoritmy zpracování signálu s adaptivní kompenzací postranních laloků (SLC).

MADR přes hranice 

Na úrovni nejvyššího velení AČR a Ozbrojených sil SR se dokonce jedná o společném česko-slovenském projektu radaru MADR, na kterém by se podílely průmyslové podniky z obou stran hranice. ČR a SR by mohly tento projekt v souladu s právem EU realizovat jako společnou strategickou akvizici, což by z něj v případě těchto nových radarů učinilo nejvýznamnější projekt česko-slovenské obranné spolupráce od vzniku obou samostatných států. Vzhledem k důrazu na podporu zaměstnanosti, hospodářského růstu a domácího průmyslu není toto řešení vůbec nepravděpodobné. V době napjatých státních rozpočtů se všechny evropské země při strategických akvizicích vojenského materiálu snaží, aby vydané prostředky „zůstaly doma“ a částečně se vrátily do ekonomiky formou daní, udržením, resp. vytvořením nových pracovních míst, a to i z následného exportu. Reálné odhady hovoří o tom, že českému státu by se formou daní a odvodů zaměstnavatelů i zaměstnanců podílejících se na projektu a úsporou nákladů na zaměstnanost vrátily takřka dvě třetiny částky, kterou by MO ČR na nákup vynaložilo. 

Požadavky Armády ČR

V roce 2012 byl experty AČR zpracován požadavek na informace (Request For Information – RFI), který byl zaslán domácím i zahraničním výrobcům. Obsahoval defi nici parametrů radaru i požadovaný termín dodání. V první etapě chce armáda nahradit pět radarů P-37 stejným počtem nových „MADRů“. První radar by měl být dodán v roce 2016, zbývající čtyři v roce 2017. A jaké jsou tedy klíčové požadavky české armády? Prioritou je vysoká mobilita. Požaduje se provedení ve formě kontejneru, který je standardně přepravitelný lodí, po železnici, nákladním letounem kategorie C-130 Hercules nebo na automobilovém podvozku, který je do AČR již zaveden (zde je logické předpokládat použití podvozku na bázi vozidla Tatra T-815). Doba rozvinutí radaru od okamžiku příjezdu na stanoviště nesmí být delší než dvě hodiny, samotný čas pro uvedení rozvinutého radaru do provozu nesmí překročit pět minut. Rozvinutí musí být zvládnutelné výlučně obsluhou bez potřeby použití dalších pomocných zařízení, např. jeřábu.

Klíčovým požadavkem na jakýkoliv radarový systém jsou však především jeho detekční schopnosti, které jsou v RFI defi nované pro cíl s radarovou odraznou plochou 1 m2. Dálkový dosah radaru musí být dle zvoleného režimu minimálně 250 km, resp. 100 km – tedy pro přehledový režim (250 km), resp. pro režim detekce malorozměrných cílů.

Výškový strop je minimálně 30 km, resp. 5 km. Detekce na výškové hladině 100 metrů musí být aspoň 35 km.

Samostatná skupina požadavků se týká antény jako stěžejního komponentu systému. Poptávané řešení musí zahrnovat možnost zvednutí antény nad terénní překážky, resp. nad lesní porost, což odpovídá geografickým podmínkám na území ČR. Anténa musí být sestavena modulárně s vysílačem na bázi polovodičové technologie, která umožňuje velmi rychlé uvedení do provozu, má schopnost pracovat při poruše vysílacího modulu a dosahuje i velmi vysoké spolehlivosti. Modulární konstrukce navíc umožňuje aplikaci nejmodernějších algoritmů adaptivního zpracování signálu zajišťujících vysokou přesnost a odolnost proti rušivým vlivům. Další výhodou digitálně řízeného polovodičového řešení je schopnost efektivně měnit oblast krytí radaru (multifunkčnost). Jak už bylo výše řečeno, žádný ze světově nabízených radarů MADR nesplňuje všechny zásadní požadavky RFI v oblasti buď mobility, nebo jiných klíčových technických parametrů. „Prubířským kamenem“ v RFI jsou zejména požadavky na dálkový a výškový dosah radaru, polovodičovou modulární konstrukci antény, možnost zvednutí antény nad blízké terénní překážky a požadavek na nepřetržitý provoz v režimu 24/7.

Možní dodavatelé 

V oblasti radarů MADR působí celá řada renomovaných světových výrobců s dříve vyvinutými a nasazenými systémy. Každý z nabízených systémů ale nesplňuje některý z hlavních parametrů RFI. V kontextu případných uchazečů o zakázku na MADR pro AČR lze například zmínit radar GM 200 od společnosti Thales Raytheon Systems, který však nesplňuje požadavek na výškový dosah. Dalším producentem v této kategorii je Saab s radarem GIRAFFE AMB. Ten pro změnu nesplňuje požadavek nejen na výškový, ale ani na dálkový dosah a neplní také kritérium na polovodičovou modulární technologii antény. Firma Cassidian se svým radarem TRML-3D/32 neprochází „sítem“ RFI z podobných důvodů jako švédský konkurent. Vysílač na bázi elektronky a malý dosah diskvalifi kuje i polský radar TRS-15 od fi rmy BUMAR. Izraelský typ ELTA ELM-2084 také nesplňuje požadavek na dálkový dosah a neumožňuje zdvihnutí antény nad terénní překážky. Radar LANZA 3D od španělského výrobce Indra kromě jiných kritérií neplní požadavek vlastního prostředku pro naložení a složení kontejnerů, v nichž se technologie nachází, bez pomoci dalších manipulačních zařízení. A konečně radar RAT 31 S/SS od italského výrobce Selex má problémy s plněním kritérií mobility, kdy kupříkladu není možná jeho přeprava na platformách zavedených v AČR.
V kontextu úvah o tuzemském, resp. „česko-slovenském řešení“ je třeba objektivně hodnotit možnosti domácího průmyslu v oblasti výroby aktivních radarů. Schopnosti českého průmyslu jsou postaveny zejména na společnostech ELDIS a RETIA, které se spolu s dalšími podniky sídlícími v Pardubicích dají s nadsázkou označit za „radarový cluster“, který vznikl na bázi bývalých zaměstnanců zaniklého národního podniku Tesla Pardubice.
ELDIS se zabývá vývojem a výrobou radarové techniky od roku 1991, RETIA je o pouhé dva roky mladší. Obě fi rmy již uspěly v tvrdé mezinárodní konkurenci a prosadily se na světovém trhu v oboru primárních radarů, sekundárních radarů a modernizace zbraňových systémů. Na slovenské straně nelze nalézt výrobce kompletních radarů, ale je zde několik
úspěšných podniků se schopnostmi podílet se na dílčích částech projektu. Trenčínská společnost ALES se prosadila na mezinárodním poli se systémy pro řízení letového provozu, systémy velení a řízení a radarovými subsystémy. Dalším silným vývojářem a výrobcem vojenské elektroniky je společnost EVPÚ disponující areálem v Nové Dubnici.
Podniků z ČR i SR, které by bylo možno zmínit, je více.

Každopádně faktem zůstává, že zadání AČR není v požadovaném čase schopna splnit žádná z českých či slovenských společností samostatně. K realizaci projektu proto musí vzniknout silný projektový tým několika fi rem, ve kterém by jedna z nich, pravděpodobně pardubická RETIA, fungovala jako koordinátor a kontraktor vůči MO ČR a SR a ostatní partneři by byli v roli subdodavatelů.

Polská cesta?

O tom, jak složité je v ČR vnímání otázky národního zájmu a jakým způsobem (ne) funguje komunikace mezi civilní a vojenskou částí MO ČR, svědčí i následující případ – úvaha o přímém nákupu polských radarů TRS-15. Myšlenku prosazovali a veřejně interpretovali v průběhu roku 2013 někteří představitelé MO ČR jako výraz obranné integrace v rámci uskupení států střední Evropy V4 (tzv. Visegrádské čtyřky). Navrhovatelé „polského řešení“ z civilní části MO ČR však těmito prohlášeními ignorují potřeby AČR specifi kované v RFI, který byl v roce 2012 rozeslán potenciálním dodavatelům. Polský radar je založen na elektronkové technologii a neplní požadavek na dosah zatímco RFI stanoví minimální dosah 50 km na standardní cíl s radarovou odraznou plochou 1 m2, oficiální prezentace polského výrobce deklaruje dosah 200 km poněkud nestandardně „na stíhačku“, tedy na cíl s několikanásobně větší odraznou plochou. Reálně lze očekávat dosah polského radaru okolo 160 km, tj. o třetinu nižší, než je požadavek AČR. Z toho by vyplývala zásadní skutečnost, že pro radarové pokrytí ČR by nestačil původně plánovaný počet pěti provozovaných radarů. Typ TRS-15 rovněž více než dvojnásobně překračuje časový limit pro zapnutí, tj. uvedení rozvinutého radaru do provozu (10 minut místo požadovaných 5 minut). A konečně, polský radar neplní a ani nemůže plnit požadavek na integraci do automatizovaného systému velení a řízení protivzdušné obrany české armády RACCOS.
Bez ohledu na mezinárodně-politickou hodnotu a ekonomickou nevýhodnost jednostranného nákupu nemoderního polského radaru, a to i bez adekvátního protiplnění (což by mohlo v konečném důsledku pozici ČR na mezinárodní scéně spíše poškodit), je třeba zdůraznit, že při pořízení tak důležité technologie pro bezpečnost státu, jako je radar protivzdušné obrany, by prim měly hrát reálné schopnosti dané technologie a splnění požadavků budoucího uživatele. 
Projekt pořízení radarů středního dosahu každopádně patří mezi vojenské priority a máznačný bezprostřední význam pro obranu území ČR a bezpečnost jejích občanů. Proto bude důležité sledovat rozhodnutí o způsobu zadání výběrového řízení nebo dokonce samotné zadání výběrového řízení, které lze očekávat už v průběhu letošního roku.

Zdroj: článek ATM 2/2014

ReUNION
článek ATM 2/2014 str.1
článek ATM 2/2014 str.2